Jiří Straka    Eco-Ink

Jiří Straka je umělec, který se dlouhodobě a hloubkově zabývá studiem jedné tradiční techniky. Je všeobecně známe, že jde o tušovou malbu, jejíž se stal skutečným mistrem, protože jí vystudoval na Akademii v Pekingu, tedy u samotného zdroje. To samo o sobě zní v dnešní době osti regresívně, staromilsky a anachronicky, ale pozor! I když je jako špičkový malíř nmínám i v samotné Číně, je to samozřejmě notorický Evropan, který toto médium používá neortodoxně. Sice vychází z přesných, tradičních postupů a metod, ale to, jak je využívá, je překvapivé a v celosvětovém měřítku jedinečné. On sám se proto stal opravdovým mostem mezi dvěma tradicemi a to v podobě výstostně aktuální, autentické a živé.

Tradiční technika tušové malby je obecně vnímána jako něco velmi vznešeného, co má estetizující až oslavný étos, co je nutné dlouho vstřebávat a studovat. Je to technika, kterou se adepti pokoušejí zvládat v pokoře po malých krůčcích, většinou kopírováním velkých nedostižných vzorů - mistrů. Cílem studia je se k těmto takřka zbožštělým legendám přiblížit a vskutku jen málokomu se podaří k dokonalosti přidat něco, co je pak vnímáno jako opravdová, akceptovatelná kvalita. Jiří Straka touto školou samozřejmě poctivě prošel, ale záhy zjistíme, že se jí nenechal ani náhodou sešněrovat, což je myslím v Asii jedinečné. Postupně si k této tradici vypěstoval zdravý odstup. Ne že by mistrovství ubíral, ale konceptualizuje jej, aby mohl komentovat jevy a události, které jsou pokrytecké vznešenosti na hony vzdálené. Díky tomu je schopen být kritický, kreativně nekorektní a ukázat nám tak syrovou, takřka dokumentární realitu, kterou je prosycena čínský společnost a to nejen na povrchu, ale především uvnitř, někde, kam běžný návštěvník nemá šanci proniknout. A tak se nám s elegancí jemu vlastní zjevují zparchantělí ubozí čoklové, potulující se po periferiích velkoměst, kam se nemáme šanci vůbec dostat, děvky, skryté v útrobách pajzlů, o nichž jsme doposud neměli ani ponětí, podřezaná zvířata z tržišť, podaná "mistrem" s takřka barokní rafinovanou opulentností - estetikou vlastní dobovému mysliveckému zátiší.

Nejnovější výstava "mistra čínského tušového industriálu" jde ve své syrovosti ještě dál. Autor doslova testuje meze této techniky. Náměty jsou skoro minimalisticky strohé a věcné - igelitová taška, střepy skla, ostnatý drát... Je však nutné si vědomit, že technika čínské kaligrafie vychází z autenticky přírodních, organických inspiračních zdrojů. V symbióze s tím byli až doposud vyhledávané především přírodní náměty. Technika je tudíž ze své podstaty měkká, rozpíjivá, většinou bez ostrých kontur, linka není nikdy absolutně rovná, má tendenci se stáčet. A právě proto si Straka vytkl nadlidský úkol zachytit tvary, které jsou v přímém rozporu toho, co bývá tradičně zobrazováno. Jak kaligraficky zachytit tyto chladné, odtažité, neautentické a bezduché věci vychrlené na svět globálním průmyslem? Jak to udělat, aby s technikou nebyly v rozporu? Tato strategie je chytrou možností, jak postihnout bezohledné korumpování přirozenosti všeho druhu, ke kterému sice dochází všude na světě, ale, jak tušíme, v Číně má díky ekonomickému boomu takřka apokalyptické dimenze.

Jiří Černický