Výstava Mlčení je ojedinělým site-specific souborem českého malíře a sinologa Jiřího Straky, umělce žijícího a působícího v Pekingu a Praze. Studoval na Univerzitě Karlově obor sinologie a patří mezi znalce a obdivovatele staré čínské kultury. V polovině 90. let 20. století absolvoval ateliér tradiční tušové malby na Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu. V letech 2002 – 2006 působil jako restaurátor Asijských sbírek v Národní galerii. Celoživotní zájem o Čínu se hluboce vepsal do Strakovy tvorby, která spojuje moderní tušovou malbu s východisky technik starých mistrů Dálného východu. Nevyhýbá se však ani performativní rovině a to "živé malbě" jako happeningu. Jeho svébytný brilantní rukopis vychází nejen ze zkušenosti s postmodernou a konceptualismem, ale i z evropské barokní malby zátiší, kterou propojuje s tradicí klasické čínské malby. Narušuje tak ustálené hranice vnímání východního a západního umění, a to nejen formálně, ale i tematicky, což dokládá právě aktuální výstava.
Název výstavy Mlčení, příznačně umístěné do barokních prostor někdejší jezuitské koleje, odkazuje k stejnojmennému ikonickému filmu amerického režiséra Martina Scorseseho, natočeného podle románu japonského spisovatele Šúsaku Ondó. Podobně jako v tomto literárním a filmovém zpracování se Jiří Straka věnuje nejen krizi víry, ale především střetu kultur na historickém pozadí misionářských aktivit jezuitů ve východní Asii, zejména v Japonsku a Číně v 17. století.
Malíř nezachycuje reálné děje či scény, ve kterých by docházelo k vzájemnému neporozumění kvůli kulturním a náboženským odlišnostem plynoucích z rozdílných geografických a společenských podmínek, ale konflikt způsobený impaktem "univerzální ideologie" křesťanství do cizího prostředí akcentuje metaforicky. A tento rozpor přenáší do multifunkční globalizované současnosti. Vybírá si silně vizuálně působící náboženské motivy arma Christi (nástroje Kristova umučení), jako např. svatý grál, hřeby, důtky, trnovou korunu, dále všeobecně známe křesťanské symboly beránka, srdce, ryby, nebo biblické postavy Madony či Máří Magdalény s bohatým ikonografickým potenciálem.
Tyto náměty, jež jsou nedílnou součástí evropské kultury, zobrazuje prostřednictvím klasického čínského média – tušové malby, kterou transformuje do vlastního autorského jazyka. Vznikají tak monumentální monochromní díla s výrazným barevným akcentem a téměř pop-artovým a komiksovým nádechem. V tomto duchu je pak hříšnice-kajícnice Máří Magdaléna zpodobněna jako čínská prostitutka ve fialových punčoškách, nad svatým grálem jako by se vznášel opar ve tvaru točené zmrzliny a roztomilý beránek na nás oddaně až unyle hledí, přestože mu v boku zeje krvavá rána.
Jak umělec sám uvádí: "V žádném případě se nejedná o nijak dehonestující přístup, výsměch či opovržení křesťanstvím nebo misijní činností křesťanských řádů. Naopak, v křesťanství obsažené ideje rovnosti všech před bohem i láska k bližnímu působí v orientálním prostředí velmi sympaticky. Je to něco, čeho se zjevně v těchto geografických destinacích tradičně nedostává." Jiří Straka se taktéž netají úctou k aktivitám jezuitského řádu ve východní Asii, zejména v Číně v 17. a 18. století, ať už v oblasti výtvarného umění nebo pokud jde o badatelskou činnost etnografickou či jazykovědnou.
Autenticity a prožitek spojený s bezprostřední zkušeností života ve dvou odlišných světech umožňují umělci zaznamenávat tíživá a bolestivá témata spojená s utrpením, smrtí či pomíjivostí bez patosu. Divákovi je s jistou nadsázkou, jemnou ironií a odstupem prezentován překvapující pohled na průnik dvou nesourodých kulturních prostředí v estetizujícím provedení, jehož líbezně romantický tón může diváka provokovat.
Téma krize víry a střetu kultur je záměrně zvoleno pro konkrétní barokní prostředí jezuitské koleje, jelikož rozehrává zajímavý dialog s ideologizujícími a dnes již také bizarně působícími nástěnnými malbami v duchu socialistického realismu. Ty jsou v chodbách severního křídla galerie pozůstatkem působení armády v tomto objektu 60. letech 20. století.
Vystavené obrazy tak nejsou kritikou ani neposkytují zjednodušená řešení, zato velmi citlivě vybízejí k přemýšlení a kladení nových otázek.
